Někteří kortikoidy přehnaně démonizují a odmítají. 

Naopak jsou i tací, kteří v kortikoidy přehnaně věří a vyžadují je. Nejeden pacient přiznává, že pokud má kortikoid doma ve skříni, hned je mu lépe, kůže ho méně svědí, on je klidnější a víc si věří. 

Jako každá droga, i kortikoidy jsou v tom nevinně. 

Závislý je člověk. 

Závislými se můžeme stát na čemkoli - čokoládě, cigaretách, jiném člověku, nadměrném sportování, na kortikoidech…A jakmile svou drogu nedostaneme, jsme naštvaní, podráždění, netrpěliví a mohou za to ti druzí. 

Problém je v tom, že naprostá většina kortikoidních přípravků je vázaná na předpis. Běžíme tedy na kožní a ihned vyžadujeme svou drogu, protože nám "nic jiného nepomáhá".  A zlobíme se, jak to že lékař ihned nevyhoví, když přece ví, že my bez té drogy nemůžeme být. No a když je to lékař, který si přeje skutečné vyléčení pacienta a naopak si nepřeje být jen neosobním "stroječkem na recepty", nastane konflikt. Dokonce jsem nedávno dostala nabídku, že si mohu příště "vykódovat" vyšetření daného pacienta pro pojišťovnu, aniž by on přišel, a hlavně mu poslat ten e-recept na kortikoidy…

Většina kožních potíží je řešitelná bez kortikoidů zcela uspokojujícím způsobem. 

První krok k vyléčení je přijmout jako fakt, že se mohu vyléčit vlastními silami.

Kupování drahých krémů a doplňků stravy, kterých jsou plné lékárny, většinou není potřeba. 

(Pro zajímavost: aktuální nabídky krémů v lékárnách souvisí s aktuálně probíhající reklamní akcí určité značky, tedy je to každou chvíli jiná značka.)

Dokud se však nevzdám obehrané věty "nic nepomáhá", nepohnu se z místa. 

Dalším krokem je sebereflexe. Většinou nebývá vůbec příjemná. Jaký je můj způsob života? Jakým způsobem přemýšlím? Jsem přesvědčen/a, že se mi život děje a já s tím nemohu nic dělat nebo vím, že změna mého myšlení a chování přinese změnu, která se mimo jiné odrazí na mém zdraví? Co si myslím o své kůži ? Je to jen futrál na tělo, bez kterého holt nemůžu existovat a který mě zradí v tu nejnevhodnější chvíli anebo v kůži vidím živý organismus vybavený svou inteligencí a pocity? Jako každá živá bytost i kůže ocení šetrné a láskyplné zacházení! Někteří se skutečně diví, že když neustále kůži dráždí mytím, desinfekcí, vymačkáváním, strháváním strupů a šupin, nadměrným používáním kortikoidů….že se kůže prostě takovému zacházení brání. Proč bychom měli mít pocit, že kůže potřebuje být neustále desinfikována? Vždyť nejúčinnějsí antimikrobiální látky produkují mikroorganismy patřící mezi "domácí" obyvatele naší kůže…proč je tedy likvidujeme ? A přiznejme si, kolikrát je pro nás důležitejší, jak vypadáme před ostatními než zdali je naše kůže zdravá.

Posledním krokem je změna myšlení a přístupu. Ale ta už se děje současně s předchozími dvěma kroky, pokud to myslíme skutečně vážně. 

Uvedu jeden  - bohužel velmi častý příklad - sebepoškozování pomocí kortikoidů. 

Krátce zopakuji, že kortikoidy kůži neléčí, pouze způsobí přechodné křečovité smrštění kožních cév (=zblednutí). V jasně daných případech a správně používané kortikoidy nám neublíží, ale pomohou vystoupit ze začarovaného kruhu nemoci. 

Našim vzorovým pacientem je žena, které se utvořily na bradě nebo těsně u nosu droboučké puchýřky, kůže zde začervenala, olupuje se a může svědit. Příznaky ukazují na periorální dermatitidu. Místo aby se žena zastavila a ohlédla, co mohlo vést k podráždění její kůže a co může pro svou kůži udělat, aby byla zdravá a ne podrážděná, okamžitě sáhne po kortikoidech, prože "takhle přeci nemůžu mezi lidi". Kortikoid (čím silnější, tím lépe, tedy vlastně hůře) způsobí okamžité zblednutí příznaku. Jak jistě tušíte, efekt je krátkodobý a kůže opět zrudne. Tak použije kortikod znovu…a znovu …a znovu. Po nějaké době je vytvořen návyk, kůže už nevydrží být bez kortikoidu bledá ani chvilku, ale ani toto některé ženy nezastaví. Jsou schopné se takto poškozovat měsíce! Hlavně aby to nebylo vidět. Přitom moc dobře vědí, že své kůži ubližují. Jen si to nechtějí připustit. Ale přijde moment, kdy si žena přizná, že už to takhle dál nejde, přijde na kožní a nastoupí strastiplnou cestu odvykání od kortikoidů. 

Není to zbytečné? 

Není lepší zjistit a vycítit (stejně to všichni víme !), co naše kůže skutečně potřebuje?

Přejeme si donekonečna se léčit anebo se vyléčit a zůstat zdraví?